Historie soutěže Kopkop Cup

Teorie o vzniku světa se rozcházejí. Pravda o vzniku slavné soutěže Kopkop Cup je jenom jedna.

logo

Počátky soutěže lze s trochou nadsázky datovat rokem 1260, kdy olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku založil město Kroměříž. O několik set let později pak byly v tomto městě vybudovány tenisové a nohejbalové kurty, které jsou ukryty za budovou zimního stadionu a které zároveň sousedí s malou zahrádkářskou kolonií ohraničenou železniční tratí vedoucí
z Kroměříže do Zborovic.

fotka

Jen pro zajímavost: povrch standartních nohejbalových kurtů je pokryt červenou antukou, průmyslově vyrobenou směsí
z cihel a střešních tašek. Ty je však potřeba nejprve rozdrtit, jinak míč od ostrých hran stavebního materiálu nepříjemně odskakuje.

Zmíněné sportoviště začala na konci první dekády jednadvacátého století navštěvovat početnější skupina amatérských sportovců, kterým učaroval kolektivní míčový sport, jenž má v regionu bohatou tradici, nevyžaduje vysoké náklady na sportovní výbavu a jednou zřejmě zavítá i na letní olympijské hry.

fotka

Počáteční seznamování s nohejbalem nebylo nijak jednoduché, přesto příznivci aktivního pohybu na čerstvém vzduchu začali do tajů zvoleného sportovního odvětví pronikat
s obdivuhodnou lehkostí. Kvalita odehraných zápasů stoupala, výkonnost hráčů nabírala výrazně vzestupnou tendenci.

K dokonalejšímu zasvěcení do tajů hry napomohl sečtělý správce kurtů, který hráčům po několika týdnech doporučil natáhnout uprostřed hřiště síť. Ze zdánlivě jednoduchého míčového povyražení se tím pádem stalo poměrně náročné sportovní klání, jelikož překopnout nataženou síť představovalo pro většinu hráčů nepřekonatelnou překážku.

Dalšímu hernímu posunu napomohli dobře míněnou radou souběžně hrající volejbalisté z vedlejšího kurtu, kteří nohejbalové začátečníky upozornili na odlišnost obou míčových sportů. Současně navrhli síť na stojanech snížit z dvou a půl metrové výšky do nižší polohy - těsně nad povrch hrací plochy.

fotka

Za pověstný dar z nebes by se dal označit nález příručky Českého nohejbalového svazu. Hráči v útlé brožurce kompletně nastudovali oficiální nohejbalová pravidla a začali je okamžitě integrovat do hry.

V první řadě okamžitě vyloučili hraní pomocí rukou, snížili počet hráčů, omezili doteky i dopady míče (do herních výměn zakomponovali lehce zapamatovatelné pravidlo Třikrát a dost). Pomocí vozíčku s vápnem vyznačili na hřiště předepsané čáry, čímž výrazně zúžili dosud neomezený herní prostor. Jednotlivé sety byly zredukovány na pouhých deset vítězných bodů a tím pádem rapidně zkráceny (dřívější stobodová hranice hru neúnosně protahovala).

Podstatných změn doznala rovněž sportovní výbava hráčů. Vycházkovou obuv nahradily kopačky, společenský oděv slušivé sportovní úbory. Příliš těžký medicimbal byl vyměněn za klasický fotbalový míč, čímž se podařilo eliminovat počet zranění, především pochroumaná chodidla, otoky a otřesy mozku.

Kontakty se sítí se začaly přísně trestat ztrátou bodu. Některé z hráčů toto pravidlo zasáhlo natolik, že se báli sítě dotknout
i po skončení hry (síť tak neměl kdo odepnout ze stojanů
a uklidit do nářaďovny).

fotka

Jednoho dne se hráči na pravidelném pozápasovém soustředění pod střechou venkovního bufetu začali více zamýšlet nad tím, jak zvýšit napětí a dosáhnout vyšší míry soutěživosti. Za popsaným účelem se rozhodli uspořádat pravidelné víkendové turnaje výkonnostně vyrovnaných dvojic. Výsledky z turnajů by se sčítaly a průběžně vyhodnocovaly, účastníci soutěže by si mohli navzájem porovnávat nohejbalové dovednosti a po vyhraných turnajích křepčit s putovní trofejí.

Zbývalo jen vymyslet pro soutěž důstojný a vzletný název. Zvítězil název Kopkop Cup, jelikož při správné výslovnosti foneticky propojuje jazykově malebnou češtinu s úsečným západogermánským tvaroslovím.

Další krok spočíval v pořízení odpovídající trofeje, tedy již zmíněného putovního poháru. Ve specializované prodejně se sportovními potřebami byl po důkladné prohlídce vystaveného zboží nakonec zakoupen elegantní stříbrný pohár se zlatými prvky a dvěma roztomilými oušky.

fotka

Pro zápis výsledků dokonale posloužila omyvatelná plastová tabulka na nekonečný počet použití, kterou stačilo vždy po turnaji vyfotit a následně setřít vypraným a vyžehleným kapesníkem (výjimečně pracně vydrhnout hadrem namočeným do etanolu, pokud některý nezodpovědný jedinec zvěčnil výsledky v tabulce lihovým fixem). Soutěž získala i oficiální logo – vlasatého panáčka Kopkopáčka.

V dobách největší slávy se soutěže účastnily téměř dvě desítky hráčů různé národnosti, váhy, rasy, věku i pohlaví, do hry kromě toho občas výjimečně zasáhl i spřátelený hyperaktivní pes, správcova adoptovaná kočka, případně neposedné děti účastníků turnajů.

Po čtyřech letech byla soutěž ukončena, v jejím průběhu, tedy v období od roku 2010 do roku 2013 se podařilo uspořádat a odehrát téměř šedesát turnajů. Někteří účastníci soutěže se nohejbalu na různých sportovních úrovních věnují dodnes, jiní upřednostnili odlišné aktivity. Pohár i další soutěžní artefakty jsou obřadně uschovány a drženy na utajeném místě.

fotka

Lidé se při diskusích o tom, zda tyto relikvie opět někdy spatří světlo světa, téměř rovnoměrně rozdělují na dva názorové tábory. Zastánci takzvaného ireversibilního myšlenkového proudu tvrdí, že soutěž již nebude nikdy vzkříšena a snění
o nové etapě zaniklé legendy pramení s přílišné sentimentality, případně bezbřehé naivity.

Zastánci proudu nekrofilního jsou naprosto odlišného přesvědčení: soutěž Kopkop Cup není natolik mrtvá, abychom si ji dříve či později nemohli opět vykopat a pobavit se.

fotka