Dětství na tankodromu

Vzpomínky na jedno velmi zvláštní dětské hřiště.

téma článku

Bylo jednou jedno betonové hřiště a na něm dvě kola
ze sovětského tanku T-54. Kamarádi z panelového sídliště: Jarda, Kamil, Štěpán a Zbyněk mezi těmito koly natáhli dlouhý provaz a od dětství přes šňůru překopávali míč.

Provizorní provaz byl později nahrazen skutečnou sítí, kterou zajistil otec jednoho z chlapců. Ten si ji dlouhodobě vypůjčil, bohužel časem "zapomněl" od koho. Neměl tedy síť komu vrátit, takže ta zůstala trvale k dispozici synovi a jeho kamarádům (právníci používají pro popsaný způsob nabytí vlastnického práva k věci termín vydržení - je třeba vydržet, až původní majitel na věc zapomene).

Zejména v létě nabírala obtížnost zápasů na intenzitě. Rozpálená asfaltová vrstva na povrchu hřiště tála, doslova
se lepila k podrážkám bot, takže bezpečné opuštění sportoviště nebylo vždy jednoduchou záležitostí. Někdy nezbylo než vyčkat do podvečerních hodin, až asfalt zatuhne, a poté opatrně, co nejšetrněji, odříznout podrážky bot
a opustit hřiště. I proto si v tropických dnech všichni na hřiště brali ostře nabroušené nože.

V důsledku teplotních výkyvů na betonovém plácku přibývalo trhlin, boulí i dalších nerovností, míč proto po dopadu odskakoval do všech světových stran. Hráči museli rychle reagovat a zdokonalovat pohyblivost celého těla, protože fyzikální poučka o tom, že úhel dopadu je roven úhlu odrazu, dostávala na sídlištním tankodromu pořádně na frak.

fotka

Později byl ke hře přizván rovněž předčasně vyrostlý chlapec jménem Evžen, který jako jeden z mála dětí na sídlišti pocházel z úplné rodiny. Byl ze strany rodičů materiálně zabezpečen a disponoval pravým kopacím míčem. Evžen sice do sídlištní party zpočátku nepatřil, nicméně postupem času začal zapůjčování míče pragmaticky podmiňovat účastí ve hře, čímž si místo v týmu definitivně prosadil.

Překopávací hru chlapci pyšně nazývali nohejbalem, byť později zjistili, že jejich pravidla jsou oproti těm oficiálním značně modifikována. V jejich pojetí nebyla hrací polocha nijak omezena, míče se odehrávaly klidně z travnatých ploch kolem hřiště a v krajním případě i po dopadu mezi děti na nedalekém pískovišti.

Podání, tedy uvedení míče do hry, připomínalo předodrazovou fázi atletického trojskoku: pro větší razanci se podávalo vždy
s dostatečným rozběhem. Při této příležitosti nelze nevzpomenout na nejmenšího Zbyňka, který se občas - pro pobavení ostatních hráčů - k podání rozebíhal až od hlavní pošty (vzdálené cca půl kilometru).

O několik let později prošlo kroměřížské sídliště revitalizací, hřiště dostalo nový moderní povrch, kola z tanku skončila
ve výkupně sběrných surovin. Škoda jich, protože stabilnější sloupky na navíjení sítě už nikdy nikdo nesežene.

waterdrops waterdrops waterdrops waterdrops