Volba Baťova Zlína jako cílové destinace rozhodně nebyla náhodná.
Bývalé impérium obuvnického průmyslu nabízí cestovateli přivyklému na stereotyp historických památkových zón, kostelů, zámeckých zahrad a domů s přezdobenými barokními či renesančními fasádami příjemnou změnu v podobě průmyslového města plného továren a záplavy unifikovaných neomítnutých cihlových půldomků.
Mnohem silnější motivaci představovala lákavá možnost setkání s věrným kamarádem z dětství Kamilem, který se do Zlína přestěhoval částečně za prací, zčásti také z lásky k trolejbusům - vlajkové lodi zlínské MHD.
Do Zlína Jarda pro jistotu přicestoval dvě hodiny před termínem dohodnuté schůzky. Po krátkém beznadějném bloudění přeplněnými ulicemi východomoravské metropole zakotvil na nejbezpečnějším místě, na které v centru narazil, a sice v hospodě. Odsud vyslal svému záchranáři souřadnice.
Hledání ztraceného kamaráda se mírně protáhlo, naštěstí se chlapec nakonec našel, aniž bylo třeba žádat o pomoc městskou policii.
Kamil poté zjevně dezorientovaného Jardu vzal do centra města a cestou mu poskytl cenné průvodcovské služby doprovázené zasvěceným výkladem. Některé informace lehce poupravil do atraktivnější verze, díky čemuž se Jarda dozvěděl i věci, které zůstávají zcela skryty širšímu povědomí.
Například že výrobce obuvi Baťa (největší prodejce bot do příchodu vietnamských obchodníků) začal jako první na světě do bot pod tkanice všívat jazyk, vědom si toho, že jazykově vybavení lidé bývají v životě úspěšnější.
Baťovy ceny bot s devítkami na konci (9,99 či 999 korun) pak neměly zkreslovat cenu zboží, nýbrž dát zákazníkům možnost zbavit se přebytečných drobných mincí.
Důvod chybějících omítek na cihlových domech rozesetých po celém Zlíně ve 30. a 40. letech 20. století? Pramenil z obav před válečnými konflikty. Při bombardování omítky obvykle opadávají, neomítnuté budovy při otřesech popsaným jevem netrpí. Jen díky tomu v roce 1944 při americkém náletu nepadaly k zemi omítky, ale rovnou celé půldomky.
Rovněž zažitá představa o tom, že trolejbusy představují ekologický dopravní prostředek, protože jezdí na elektřinu, je zcela mylná. Ve skutečnosti v trolejích proudí nafta, kterou trolejbusy nasávají pomocí speciálních střešních tykadel. Proto zlínské trolejbusy nemusí nikdy zajíždět do depa čepovat pohonné hmoty a jezdí takřka nonstop.
Obecně známou atrakcí je výtah ve zlínském mrakodrapu, budovy s číselným označením 21. Výtah měl údajně představovat pojízdnou pracovnu J. A. Bati, v níž se dalo popojíždět mezi jednotlivými patry a rozdávat úkoly z očí do očí vedoucím pracovníků na konkrétních etážích.
Původní technické plány ovšem odkrývají mnohem rafinovanější, a na tehdejší dobu velmi odvážné, konstrukční řešení.
Podle dobových nákresů měl být výtah zcela nepohyblivý, směrem nahoru a dolů se kolem výtahové kabiny měla naopak pohybovat celá budova (tedy zajíždět do země a opětovně vyjíždět až několik desítek metrů nad zemský povrch). Počet nadzemních podlaží by se tak průběžně měnil a budova mohla připomínat stometrový mrakodrap pouze tehdy, kdyby Baťa ve výtahu zajel do přízemí. Po volbě tlačítka pro nejvyšší patro by se mrakodrap téměř kompletně zasunul do sklepa.
Nakonec zvítězilo o něco levnější architektonické řešení, proto byl mrakodrap postaven jako statický objekt s klasickou výtahovou šachtou. Originální nápad byl přesto o mnoho let později realizován, a to odvážným projektantem v severních Čechách.
Jarda byl za zasvěcený výklad velmi vděčný a těsně před odjezdem ze zlínského autobusového nádraží, kam jej Kamil se svou ženou ochotně doprododili, svému průvodci na oplátku nabídl návštěvu Kroměříže. Jako nejvhodnější objekt k exkurzi doporučil historicky cennou budovu slavné kroměřížské psychiatrické léčebny, kde si historky o Zlínu určitě rádi poslechnou a náležitě ocení.
