Jarda
Jarda
Jarda

Jožka

Pokud bychom chtěli tuto sympatickou a věčně usměmavou sportovkyni charakterizovat jediným slovem, bez ostychu můžeme sáhnout po odborném termínu hyperaktivita.

Jožka nastartovala kolotoč svých aktivit již po svižném porodním nástupu na svět. Ve věku batolete vydržela celé hodiny vytrvale protáčet uvolněné příčky v ohrádce své dětské postýlky, nebo vahou vlastního těla rozhoupávat dětský kočárek.

Dynamiku neunavitelného dítěte zbrzdila až povinná školní docházka, jelikož zkostnatělý školní systém nedovolil malé Jožce naplno realizovat všechny vytoužené pohybové aktivity. Neposedná žačka proto často čelila kázeňskýcm postihům.

Zatímco ostatní děti byly ze školních důtek a poznámek traumatizovány, oprávněně očekávajíc strach z reakce rodičů, u Jožky se situace vyvíjela přesně opačně. Samotný útěk před trestající rukou rodičů po dvoře rodného činžovního domu totiž přinášel tolik vítaný blahodárný pocit z rychlého pohybu na čerstvém vzduchu, záplavy adrenalinu a prokrvení oběhové soustavy.

S nejlepším nápadem, jak dopřát hyperaktivnímu dítěti trvalou pohybovou náplň a přitom jej mít stále na očích, přišel až vynalézavý Jožčin strýček. Nechal se inspirovat chovatelskými pomůckami pro drobné hlodavce a sestrojil své neteři v obývacím pokoji velký drátěný buben otáčející se kolem své osy (tedy jakousi obdobu běhacího pásu). V něm Jožka dodnes vytrvale spotřebovává zásoby energie - dle názoru mnoha lidí zásoby naprosto nevyřerpatelné. Jožka