Kopkopkočka

Kopkopkočka se narodila na blíže nezjištěném místě v Kroměříži poblíž zahrádkářské kolonie za zimním stadionem. Jako malé opuštěné kotě se zatoulala do areálu nohejbalových kurtů, kde již zůstala.

S rodiči ani sourozenci ze společného vrhu se dlouhodobě nestýká. Všichni členové její rodiny žijí na volné noze, potulují se po nocích, rádi navštěvují nádoby s komunálním odpadem. Živí se bez rozdílu jako deratizátoři specializovaní na drobné hlodavce.

Šťastným okamžikem v životě malé vyplašené kočky nejasného původu bylo dozajista setkání s naoko přísným (byť skrytě dobrosrdečným) správcem antukového sportoviště. Ten nebohé zvíře přijal do pěstounské péče a hostil plnými miskami mléka, díky čemuž vzniklo netradiční emoční pouto mezi bezbranným kotětem a drsným mužem s lehce postřehnutelným slovenským přízvukem.

Vzájemnou symbiózu správce s kočkou mimo jiné podpořilo množství společných charakteristik. Například ani jeden z nich neměl problém sem tam pustit chlup, oba se rádi vyhřívali na sluníčku. Kromě toho upřednostňovali pohodlné obutí a občas nečekaně vystrčili drápky.

Kopkopkočka se stala oblíbencem skupiny kroměřížských nohejbalistů, kteří se ke svému novému kamarádovi chovali mnohdy lépe, než sami k sobě. Navíc dopřávali chlupatému členovi týmu značná privilegia. Žádného jiného hráče například ostatní tak často nedrbali na bříšku, netahali za ocásek ani nenechávali polehávat na rozpáleném kovovém víku od kanálu.

Velké debaty rozvířily dohady o skutečném pohlaví Kopkopkočky. Jeden z názorových proudů směřoval k teorii, že na spodní straně chlupatého tvora se nacházejí samičí pohlavní znaky. Odpůrci této myšlenky naopak tvrdili, že se jedná o poměrně nevyvinutého kocoura, který umí kromě drápků zatahovat i další součásti svého těla.

Nicméně Kopkopkočka nakonec zareagovala na popsanou debatu po svém. V nestřeženém okamžiku vrhla na svět skupinu malých kopkopkoťátek, čímž světu odkryla svou pravou tvář, respektive jinou část těla sloužící převážně k rozmnožování.